Na této konzultační hodině jsme zkoumali lidský faktor v kybernetické bezpečnosti a mechanismy, které vedou k úspěšným podvodům a manipulacím. Selháváme kvůli hlouposti, nebo kvůli evolučnímu nastavení mozku na rychlost, emoce a respekt k autoritám?

Rozebírali jsme mmj. koncepty jako potvrzovací zkreslení, kdy podvědomě ignorujeme varovné signály u lidí, kteří nám připadají důvěryhodní, a nabízí praktickou obranu v podobě vědomého zpomalení a kladení si otázky po důsledcích odkladu akce. Stranou nezůstal ani hodnotový leadership a autentické sebevědomí, které v pracovním prostředí buduje kulturu otevřenosti, kde je bezpečné pochybovat a ptát se, čímž se přirozeně zvyšuje celková odolnost organizace.

Naším hostem byla Pavla Weber, žena s výjimečně silnou byznysovou zkušeností. Vedla obchodní tým v zahraničí, působila jako CEO výrobní české firmy a už deset let vede vlastní společnost zaměřenou na poradenství a mentoring. Jejími klíčovými tématy jsou sebevědomý projev a vystupování, hodnotový a ženský leadership. Její srdcovou oblastí je propojování sebevědomí, úspěchu a zachování ženskosti a elegance – a to vše postavené na reálné více než 20-ti leté manažerské praxi.

Pod videem si můžete přečíst i původní textové podklady, ze kterých jsme v rozhovoru vycházely.

BLOK 1: Proč mozek selhává

„Stále se mluví o nebezpečí podvodů, ale přesto se stále najdou lidé, kteří prostě nalítnou. Jak je to možné?“

Lidé nenaletí proto, že by byli hloupí. Ale proto, že mozek je nastavený na rychlost, ne na pravdu. Manipulace cíleně spouští autopilota – strach, naléhavost, autoritu – a tím obejde přemýšlení.

Největší past je pocit „mně by se to stát nemohlo“, právě ten snižuje naši ostražitost.

A další veliká past je, že když už se to stane, lidé se za to stydí. Připadají si hloupí. Naivní. Je jim trapné o tom mluvit. 

Praktický tip: Ve chvíli, kdy cítíš silnou emoci. Tlak na rychlé rozhodnutí. Zpomal. Málokdy musíme reagovat okamžitě. Chvíle ticha je v pořádku. Říct: „tohle si musím promyslet“ – je v pořádku! „Tohle si potřebuji ověřit“. 

„Jak vlastně vzniká první dojem? Kolik máme času?“

První dojem vzniká extrémně rychle – výzkumy (např. Willis & Todorov) ukazují, že už zhruba do 100 milisekund. V té chvíli mozek nehodnotí fakta, ale řeší základní otázku: je to bezpečné, nebo ne? A zajímavé je i to, že když má mozek víc času, většinou se neobtěžuje ten první dojem měnit – naopak, začínáme ten první dojem racionálně obhajovat.

Proto má první dojem takovou sílu a „trvanlivost“, i když všichni víme, že nemusí být pravdivý. První dojem říká: tohle je důležité a důvěryhodné.

Praktický tip: První krok je vědomě zpomalit a položit si otázku: „Co konkrétního bych si musela ověřit, aby to bylo opravdu v pořádku?“ Např. neklikat, neodpovídat hned, ale zkontrolovat odesílatele jinou cestou. Tenhle malý odklad je přesně okamžik, kdy se z dojmu stává rozhodování.

„Co činí první dojem tak ‚neprůstřelným‘?“

Jakmile si mozek vytvoří první dojem, začne automaticky vyhledávat informace, které ho potvrzují. Tomu se říká potvrzovací zkreslení – nevědomě přehlížíme signály, které by náš názor zpochybnily. První dojem je navíc spojený s emocí, a emoce mají v mozku přednost před logikou.

Změnit první dojem proto neznamená přidat víc informací, ale být ochotní připustit, že jsme se mohli mýlit.

Praktický tip: Jakmile máš silný pocit jistoty příliš brzy, ber ho jako varování a hledej aktivně i opačné signály.

BLOK 2: Kritické myšlení & realita

„Má kritické myšlení vůbec šanci, nebo jsme spíš otroky dojmů? A kdy by se nám v hlavě měly rozsvítit varovné kontrolky – jaké jsou ty nejčastější pasti?“

Kritické myšlení má šanci, samozřejmě, ale jen tehdy, když si ho zapneme dřív, než nás ovládne emoce. Varovná kontrolka by se měla rozsvítit pokaždé, když cítíme tlak na rychlé rozhodnutí, strach, pocit viny nebo naopak přehnanou jistotu, neomylnost.

Typické pasti jsou věty typu:

• „Tohle je nutné vyřešit okamžitě“. 
• „Všichni ostatní už to udělali“ 
• „Tohle by mi přece neposlali špatně“.
• „Je to jen formalita, o nic nejde.“
• „Kdyby to byl problém, už by se ozval někdo jiný.“
• „Je to od vedení / od banky / od IT, ti přece vědí, co dělají.“ atd.

Všeobecně jsou to věty, které zrychlují, zlehčují nebo nás tlačí do role „nechci vyčnívat“. 

Když je slyšíme a nemám dostatečně silné sebevědémi –  kritické myšlení jde stranou.

V těchto chvílích mozek nejede na ověřování, ale na uklidnění nepříjemného pocitu.

Praktický tip: jakmile se objeví silná emoce, zastav se. Dej šanci kritickémumyšlení. Zeptej se sám sebe: „co by se stalo, kdybych teď nic neudělal?“

BLOK 3: Kognitivní zkreslení

„Existují signály, které mozek bere jako automatické potvrzení důvěryhodnosti, ale ve skutečnosti jsou manipulací?“

Ano – velmi důležité je uvědomit si, že mozek neposuzuje důvěryhodnost jen podle faktů, ale především podle toho, jak něco nebo někdo působí. (opět jsme u emocí a pocitů).

1. Automaticky reaguje na signály jako autorita, známé jméno nebo logo, profesionální jazyk nebo pocit, že „to zapadá do kontextu“. Typickým příkladem je e-mail, který vypadá profesionálně, přichází od „důležité“ osoby a mluví jazykem naléhavosti – mozek si rychle řekne: tohle je v pořádku, nemusím to řešit.
   
2. Stejně tak v osobním kontaktu mozek následuje sebevědomé vystupování: klidný hlas, plynulá řeč, přímý pohled do očí. Pevný postoj. Kontrolu nad situací. Sebejistotu. Např. když cizí člověk vstoupí do místnosti a chová se tam „jako doma“.  Ne drze, ale velmi jistě. „Jdu za panem majitelem, počkám na něj v zasedací místnosti… Nemusíte se zdržovat, nemusíte mě doprovázet, najdu to sám. Klidný tón, chápavý úsměv, že paní sekretářka má plno práce, hraná empatie… Mozek si to automaticky vykládá jako kompetenci a důvěryhodnost.

Autorita tedy není jen titul nebo pozice – často ji přisuzujeme lidem, kteří vypadají, že mají kontrolu nad situací a jsou si jistí. Proč tomu tak je? 

Protože mozek má tendenci následovat autoritu a sebevědomí. Automaticky mu přisuzuje i pravdu, sílu, správné chování. A toho manipulace využívá. Je to v mozku zakořeněné evolučně. V minulosti lidé následovali své silné a sebevědomé vůdce, „dnes bychom jim řekli alfa-muži nebo alfa-ženy“. Byla to nutnost, aby vůbec přežili.

„Napadá tě situace nebo signál, který většina lidí interpretuje špatně?“

Ano. Už jsem to před chviličkou zmínila, ale ráda ještě rozvedu. Když jsou lidé v interakci s člověkem, který mluví klidně, má sebejistý postoj nebo všobecně působí velice sebejistě, mozek to automaticky vyhodnotí, že je situace bezpečná.

Je to umocněno i tím, že velmi mnoho lidí si naopak není jistých sami sebou, pochybují o svých schopnostech, o své sebehodnotě. Je to zakořeněné i v naší postkomunistické výchově – jako mladí jsme slýchali věty typu: hlavně nevyčnívej. Nebuď středem pozornosti, apod. Tzn. plno lidí spíše chce jít s davem a ustupuje do pozadí. 

O to více je pak v popředí člověk, který působí sebejistě zcela nezávisle na tom, že je např. v cizím prostředí – v cizí kanceláři.

Neznamená to samozřejmě, že každý sebevědomý člověk je manipulátor! Chci tím pouze říct, že když má někdo sebejisté a klidné vystupování, nemá potřebu mluit rychle nebo spěchat. Není nervózní, když nastane chvíle ticha (nemá potřebu vyplnit každou pomlku v rozhovoru), má vzpřímený postoj, atd…, mozek má tendenci snížit nebo kompletně vypnout ostražitost.

Napadá mě ještě jedna běžná situace – a sice věty typu: „tohle řešíme běžně“ nebo „není to nic výjimečného“.

A pokud mohu, nabídnu i krátký vhled do roviny osobních vztahů, zde jsou to pak věty typu: „já bych ti přece nelhal(a).“ „Ty mi nevěříš?“ „Myslíš si, že bych ti něco takového mohl(a) udělat“? V těchto případech je manipulace ještě agresivnější než v pracovním životě. Manipulátor přímo útočí na svou oběť, protože jí podsouvá, že pokud nebude důvěřovat, je „špatným člověkem“.

Praktický tip: klid a plynulost ber jako styl komunikace, ne jako důkaz, že je všechno v pořádku.

BLOK 4: Firemní kultura, tlak, normy

„Jak moc nás vlastně ovlivňuje firemní kultura v tom, jak jsme opatrní – a liší se to u manažerů a zaměstnanců?“

Firemní prostředí nás ovlivňuje víc, než si připouštíme – mozek se rychle přizpůsobí tomu, co je považované za normu. Pokud je ve firmě oceňována hlavně rychlost a výkon, opatrnost začne působit jako brzda.

Zaměstnanci často nechtějí vyčnívat nebo zpochybňovat autoritu, zatímco manažeři mohou mít pocit, že mají situaci pod kontrolou. Obě role tak mají jiné, ale reálné slepé místo.

Praktický tip: Bezpečná firemní kultura vzniká tam, kde je v pořádku zpomalit, ptát se a říct „potřebuju si to ověřit“, bez ohledu na pozici.

„Může organizace systematicky trénovat lidi?“

Ano – organizace mohou lidi trénovat hlavně tím, že normalizují otázky. Zaměstnanci se musí vědět, že je v pořádku říct: „nejsem si jistý, pojďme to ověřit“. Bezpečné chování vzniká tam, kde kultura podporuje přemýšlení, ne jen rychlost.

„Kde je hranice mezi legitimním a nelegitimním chováním v leadershipu?“          

Hranice mezi legitimním a nelegitimním chováním v leadershipu leží v hodnotách, ne v technikách. Za mě – v dnešní době je nutný hodnotový leadership. 

Tzn. že leader je vzorem. Má své hodnoty. A cíl, kterého se svým teamem snaží dosáhnout, nikdy neospravedlňuje nefair prostředky, i kdyby byly sebefetivnější. 

Leader má ovlivňovat, inspirovat, motivovat – ale neměl by se vědomě obcházet strach, tlak nebo manipulaci. Mimochodem, když i leader v nějaké situaci nahlas řekne před svým týmem: „Tímhle si nejsem jistý. Tohle si nejdřív ověřím, než uděláme další krok.“ Není to v žádném případě projev slabosti nebo chybějící kompetence. Naopak. Vytváří tak prostředí pro svůj team, aby se též doptal, když si není jistý. 

Je velký rozdíl,jestli dávám lidem prostor přemýšlet a rohodovat se, nebo je tlačím k reakci.

Jednoduchý test pro jakéhokoliv leadera je otázka: Byl bych v pohodě, kdyby mě někdo vedl přesně tak, jak vedu já svůj tým? 

BLOK 5 : Ještě více praxe

„Existuje něco jako rychlý test, podle kterého poznám, že se mnou někdo manipuluje?“

Existuje velmi jednoduchý orientační test – sleduj, co se děje s tebou. Pokud cítíš tlak, strach, pocit viny nebo nutkání jednat okamžitě, je to varovný signál.

Manipulace téměř vždy zrychluje, zjednodušuje a bere ti prostor přemýšlet. Zdravá komunikace naopak snese otázky, pauzu i ověřování.

Praktický tip: zeptej se sama sebe „mohu si to v klidu ověřit a vrátit se k tomu později?“ – pokud ne, je to red flag.

„Je nějaké cvičení, které dokáže posílit naše kritické myšlení?“

Nejúčinnější cvičení není přemýšlet víc, ale naučit se včas zpomalit. Nenechat se ovládnout první emocí. I když se o ženách říká, že jsou více emotivní, muži to nemají jednodušší. Často je zaměření na výkon nutí jednat rychle. Také ego často není ochotné přiznat si, že by se mohli mýlit (ego mužské i ženské). 

Jednoduchý trénink je vědomě se zastavit a položit si otázku „co by muselo být jinak, aby to nebyla pravda?“ Tím mozek vytrhneme z potvrzování a přepneme ho do zkoumání.

Důležité je trénovat to v klidu, ne až ve stresu.

Praktický tip: vyber si jednu situaci denně, kde si tenhle „obrácený dotaz“ vědomě vyzkoušíš.

BONUSOVÝ BLOK – Ženy v mužském prostředí  

„Čím začít, když chce žena posílit svou pozici a být vnímaná jako důvěryhodná hráčka na stejné úrovni?“

Začíná to vnitřním nastavením – uvěřit, že nemusím dokazovat svou hodnotu neustálým výkonem nebo přizpůsobením, že nemusím být chladná, tvrdá nebo „babochlap“.

Mozek okolí velmi rychle čte emoce a dojem, který vzniká. (to už jsme si dnes řekli několikrát 😊). Podvědomě i vědomě čte,  jestli si sama sebe vážím a stojím si za svým prostorem a názorem. Protože pokud nevěřím sama sobě a nepovažuji svůj názor za hodnotný – jak to pak mohou udělat druzí? 

Důvěryhodnost nevzniká hlasitostí ani tvrdostí, ale klidem, konzistencí a jasnou komunikací a jasnými hranicemi.

Žena, která mluví věcně, jasně  a ví, kdy mlčet i kdy říct „tady nesouhlasím“, působí přirozeně a současně jako leader. Přirozená autorita, kterou jsou ochotni následovat ostatní ženy, ale i muži. 

Z vlastní zkušenosti (kdy jsem pracovala jako CEO ve výrobní firmě), ale i z dlouholeté práce se ženami na top-pozicích, vím, že velmi mnoho žen si myslí, že musí být tvrdé, aby byly úspěšné. Že se nesmí během porady ani jednou usmát, apod. Není tomu tak.  Klíč je vždy práce s hranicemi a vlastní sebehodnotou. Jasná komunikace. Jasné nastavení hranic. A samozřejmě i jejich konzistentní dodržování.

„Jak přesvědčit lidi fungující v prostředí zaměřeném na krátkodobý prospěch, že je potřeba uvažovat dlouhodobý dopad?“

Zde bych mou odpověď rozdělila do dvou částí. Nejdříve – jak může všeobecně žena přesvědčit a komunikovat v mužském kolektivu. Velice často ženy zcela automaticky shodí samy sebe. Odepíšou svůj návrh ještě dříve, než ho vysloví. Co tím myslím? Je velmi běžné, že žena na poradě zahajuje větu slovy: „Možná to není dobrý nápad, ale mohlo by se…“ nebo „Možná by nebylo úplně špatné, udělat to a to.. nebo „Neříkám, že je to jediné řešení, ale…“

Uvede-li žena tímto způsobem i to nejúžasnější řešení, nikdo ji nebude věnovat pozornost. Řekne-li ten stejný návrh o pár minut později muž, ale zahájí větu slovy: „Mám na náš problém skvělé řešení. Uděláme to takhle.“, nikdo si ani nevzpomene, že pouze zopakoval, co již bylo řečeno. To se reálně děje. Dnes a denně. Opět to souvisí se sebehodnotou.

Když se pak budeme bavit konkrétněji – o tom, jak přesvědčit lidi fungující v prostředí zaměřeném na krátkodobý prospěch o tom, že je potřeba zvažovat i dlouhodobý dopad, je také velmi důležitý jazyk, kterým mluvíme. 

Mozek lépe reaguje na konkrétní scénáře než na abstraktní hodnoty. Místo „měli bychom“ funguje otázka „Co se stane za rok, když to teď uděláme takhle?“

Dlouhodobé myšlení se prosazuje nejlépe, když ho přeložíme do jazyka rizik, reputace a stability.

Praktický tip: ukaž dlouhodobý dopad jako ochranu, ne jako brzdu růstu.